Z našich cest do Dubence a Liberce

Minulý týden jsme navštívili dvě velmi rozdílné organizace: dětský domov a hospic. Jeden den jsme v dětském domově řešili osudy děti, které mají celý život před sebou, druhý den jsme v hospici řešili problémy pacientů, kteří mají před sebou pár posledních dnů života.

Budoucnost dětí z dětského domova je často velmi limitována špatnými zkušenostmi z raného dětství.  Sebevíc se vychovatelé snaží, nedokáží dětem rodinu nahradit. Chybí jim  láska a sebevědomí, atributy nutné pro budoucí šťastný život.

Oproti tomu život lidí v hospici je u konce. V hospici se umí o pacienty postarat tak, aby netrpěli bolestí a osaměním. Mimo standartní hospicové služby se daří pečovatelům plnit různá přání pacientů: mít na pokoji svého domácího mazlíčka, setkat se  svými přáteli, jet na výlet. V případě pacientů upoutaných na lůžko a napojených na přístroje to nebývá jednoduché, ale daří se.

Děti v dětském domově mají většinou jedno velké přání, být se svými rodiči. Ale jak jim ho splnit? Kéž by to bylo tak jednoduché jako naložit nemohoucího dědečka do auta a naposledy mu ukázat jeho rodný dům…